když jsem byla malá

11. května 2014 v 15:37 | chloé |  tvorba
Nevím, proč toto píši. Ale zrovna teď to dokonale sedělo k mé náladě. Je toho v poslední době hodně, tak na to kašlu a píši a ležím a poslouchám hudbu a chodím ven a vůbec. Ale chtělo by se to dokopat k učení. Nějaký nápad?

Pokud chcete, můžete číst, ale ani nevím, jestli to za to stojí



Byl to filmový moment. Z počítače ležícího na mé posteli se linula hudba, já seděla skrčená na zemi, tiskla jsem se ke zdi a přemýšlela, o čem je tak asi můj příběh. Tisíce námětů pro jednu tichou dívku na podlaze. Tolik příběhů končí nebo začíná svatbou. Tolik příběhů začíná nebo končí pohřbem. Tak já vám něco povím: ten můj ne.
Nakonec to byla pravda. Můj život nebyl plný smutných ani veselých věcí, nevybočoval, nehýbal se. Plynul dál, nevšímaje si ničeho, co mu chybělo. Tolik lidí mi závidělo klid, klid, který v sobě neměl víc, než pár zbytečných nádechů pro přežití.
Je zvláštní, jak moc to mění. Ne snad, že by záleželo na tom, kolik svateb a pohřbů jsem zažila. Skutečnost je ale taková, že nemám kde začít a už vůbec ne kde skončit.
Ale nejde jen o to, že nedokáži ohraničit jakoukoliv část svého života. To nejdůležitější jsem si uvědomila teprve nedávno, totiž že můj příběh nemá duši. Já naproti tomu nejspíše ano. Takže jí asi příliš nepomáhám prázdnotou každého momentu protknutého údery srdce a nádechy. Pravděpodobně mi na tom už příliš nesejde, vůli snažit se jsem ztratila už dávno. Vlastně myslím, že jsem ji nikdy tak úplně neměla. Asi jsem se taky nikdy nechtěla zabít, doopravdy ukončit život. Ale tím si už tak jistá nejsem.
První důležitá vzpomínka, kterou mám ve svém vědomí, je o Beztvarém. Jeho skutečné jméno vám nemohu prozradit, nepřál by si to a já svého prvního přítele nezradím.
Pamatuji se i na spousty věcí před tím, ale nic z toho není podstatné. Žili jsme v domě, který mi tehdy přišel velký, ve skutečnosti měl ale jen čtyři malé pokoje a i když jsme byli jen tři, občas jsme měli problém se do něj vejít. Myslím, že ten dům je v jistém smyslu příčinou toho, jak vnímám své dětství. Toho, že obecně platná realita mi připadá podřadná a nedůležitá. Už tehdy se všechno hýbalo beze mě. Byla jsem hodně sama a neměla jsem kam spěchat, narozdíl od rodičů, věčně na útěku před neúprosným časem. Nenacházela jsem své místo, ani tak, jak to dělávají malé děti. Neměla jsem sny do budoucna, nic jsem nechtěla dělat, nikam chodit, všechno mi přišlo zbytečné. Nejspíš by to bylo jinak, kdyby rodiče svůj život tak moc nepodřizovali místu, kde žili. Nebo kdybychom bydleli jinde. Není to jednoduché pochopit, když jste tam nikdy nebyli. Vlastně tomu jen pramálo rozumím, i když jsem odtamtud pryč jen několik měsíců.
Seděla jsem tehdy na posteli, příliš velké pro sotva čtyřleté dítě. Ztrácela jsem se v ní, cítila jsem se jako kamínek pohozený do přeplněné tmavé komory. Nevím proč ani jak, ale najednou tam seděl, těžko postřehnutelný i očima dítěte, které ještě věří na pohádky. Ale přesto tam byl, tak hmotně nehmotný, jak jen bylo možné. A já poprvé pochopila, proč žít.
 


Komentáře

1 Lady≈Claire Lady≈Claire | E-mail | Web | 11. května 2014 v 20:27 | Reagovat

Krásně napsané! :) Tohle je tak perfektně procítěné, má to nějakou dynamiku :) Moc pěkné!

2 Lady≈Claire Lady≈Claire | E-mail | Web | 11. května 2014 v 20:29 | Reagovat

Hele ráda bych si tě taky přidala na seznam oblíbených stránek :) Pokud ano, máš nějaký obrázek, pod kterým bys chtěla být? (ber na vědomí, že ho oříznu do kruhu) :)

3 D. V. Spudil D. V. Spudil | Web | 11. května 2014 v 22:53 | Reagovat

Zajímavé... život někdy vypadá tak bezvýchodný, nesměřující... Mnohé věci, které chceme a které nás nutí něco dělat, abychom je získali, kolikrát ztratí cenu... a pak se nemáme za čím hnát, tak stojíme na místě a čekáme... na ono ,,nic"
připomíná mi to torzovité příběhy Franze Kafky... ne snad, že by se jim to podobalo...ale tou pouhou nastíněností a nedovyjádřeností mi je to připomíná

4 Elle Elle | Web | 12. května 2014 v 16:03 | Reagovat

To je nádherný článek, opravdu to za to stálo. :) někdy mám taky takovou zvláštní náladu že píšu takové věci, asi ne tak hezky, ale odehrává se ve mě něco.. podobného :)

5 ellie. ellie. | Web | 12. května 2014 v 17:06 | Reagovat

jeej, škoda že nejsem z prahy, já bych tě ven vytáhla:D

a jinak nemáš vůbec zač:) vždycky si tu u tebe ráda čtu:)
líbí se mi to uvažování nad příběhem.. že každý má nějaký ten svůj příběh, ale ještě netušíme, jaký bude.  

dokopat se k učení je těžké:D sama nemám žádné nápady, snad jen - vypnout počítač, zamknout se v pokoji a drtit to:D ale to prostě nejde, no:D

6 the lizz. the lizz. | Web | 1. června 2014 v 15:54 | Reagovat

moc pěkně napsané!.)

jinak dokopat k učení potřebuju taky ,ale už jsem to tak nějak vzdala:D

7 Ellaria Ellaria | Web | 10. srpna 2014 v 0:24 | Reagovat

Krásně napsáno!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
poslouchám, sleduji...
♫ obecně ~ tom odell, lorde, birdy, 30 seconds to mars, imagine dragons, ed sheeran, lindsey stirling,peter hollens, hands like houses(díky, Radfordová)
~ čtu:
~ youtube: Troye Sivan
~ sleduji: anime: Třeba No Game No Life
oblíbenci